Obdobím adaptace se zabývali odborníci již v 90. letech minulého století. Radomír Havlík hovoří v souvislosti s adaptačním obdobím o „adaptačním šoku“, kdy absolvent zjišťuje vlastní nedostatečnost, prožívá rozpor vlastních pedagogických představ a reality školy.1
Začínající učitel je od počátku vystaven náročným požadavkům v novém prostředí, získává velké množství informací a rovněž musí obstát v plnění úkolů jako jakýkoli jeho zkušenější kolega. Cílem adaptačního období je tedy pomoci absolventovi studia učitelství či jiného zaměření nebo odborníkovi z praxe, aby dokázal postupně uplatnit své poznatky nabyté studiem i praxí, stal se průvodcem na cestě vzděláváním a zorientoval se v prostředí konkrétní školy, jakož i v procesu běžného každodenního života ve škole. Právě stálá a systematická odborná i psychická podpora ze strany vedení školy (ředitel či zástupce ředitele) a uvádějícího učitele (byť tato pozice aktuálně není legislativně ukotvena v právních předpisech z oblasti školství) je příležitostí, jak začínajícímu učiteli pomoci obstát na začátku jeho profesní kariéry se ctí a zabránit tak jeho případnému odchodu ze školství.
Lze předpokládat, že pokud se začínajícímu učiteli budeme systematicky věnovat a podporovat ho v jeho náročné a nové roli, může to přinést spoustu pozitiv nejen pro něj, ale také pro školu jako celek, pro žáky i jejich rodiče. Díky tomu, že vedení školy skutečně podporuje, nikoli pouze kontroluje a že se doopravdy zajímá o pedagogický proces i o samotné učitele, může dojít k utváření pozitivního klimatu v pedagogickém sboru, k většímu porozumění a sdílení. Základem úspěchu procesu adaptace je systematická péče o podporu a rozvoj začínajícího učitele, zvýšená pozornost věnovaná kolegiálním vztahům založeným na důvěře a vzájemné pomoci a také zaměření na zajištění bezpečného a vlídného prostředí pro profesní rozvoj učitele, který adaptačním obdobím prochází.
Adaptačním obdobím rozumíme dvouleté období po vstupu absolventa do školské praxe, kdy je nezbytné se začínajícím učitelům cíleně věnovat a postupně tak nastavovat plánování profesního rozvoje každého pedagoga v konkrétní škole. Za začínajícího učitele jsou považováni i studenti, kteří při dokončování svého studia již vyučují.
Dalšími cílovými skupinami pedagogů, které potřebují podporu, jsou například:
- učitelé, kteří na delší dobu opustili učitelskou roli, a to z nejrůznějších důvodů – mateřská či rodičovská dovolená, studium či pobyt v zahraničí, zaměstnání mimo školství a podobně;
- učitelé přicházející s delší pedagogickou praxí, ale z jiné školy.
I když se tento model týká primárně učitelů, lze jeho části použít i pro adaptační období dalších pedagogických pracovníků, jako jsou asistenti pedagoga, vychovatelé školní družiny a další.