V průběhu adaptačního období není možné ponechat začínajícího učitele bez podpory, pomoci a zpětné vazby, které jsou nezbytné, aby si postupně osvojoval kýžené kompetence a aby se stále učil a profesně rozvíjel. I z předchozích kapitol jasně vyplývá, že v adaptačním období je třeba stavět především na podpoře a spolupráci, nikoli na kontrole a hodnocení, protože začínající učitel je na začátku své profesní dráhy, s mnohými situacemi se setkává poprvé a pracuje na získávání profesních kompetencí a na utváření svého „učitelského stylu“. Práci začínajícího učitele je třeba sledovat, začínajícímu kolegovi je potřeba poskytovat zpětnou vazbu; pouhé vytýkání chyb může být demotivační, naopak při vědomí toho, že „žádný učený z nebe nespadl“ a že zkušenější kolegové jsou podporovatelé a průvodci, nikoli kontroloři a soudci, může mít zpětná vazba motivační charakter.
V souvislosti s osobním rozvojem se často setkáváme s pojmem reflexe, reflektování. Tyto pojmy se někdy zaměňují s termíny hodnocení. Jaký je tedy rozdíl mezi hodnocením a reflektováním? Inspirací může být publikace Petra Parmy Umění koučovat (Parma, 2006).
Hodnocení je posuzování jevu ve vztahu k objektivní normě, nějakému kritériu (např. kompetenčnímu rámci); hodnocení má především funkci kontrolní. V jazyce se projevuje hodnoticími výrazy, např. to je dobré, správné, nedostatečné, vhodné.
Reflektování je posuzování jevu vzhledem k vlastnímu subjektivnímu pocitu, cílem není kontrola, ale podpora a motivace, vede k rozvoji dovednosti pracovat sám na sobě. V jazyce se projevuje slovy vycházejícími z vnímání pozorovatele, např. všiml jsem si, viděl jsem, zaujalo mne.
V odborné pedagogické literatuře je hodnocení chápáno jako „konstatování skutečnosti, určování pozitivního nebo negativního významu předmětu, jevu nebo činnosti“ (Bečvářová, 2003). Podle Pedagogického slovníku je hodnocení (evaluace) „zjišťování, pozorování a vysvětlování dat charakterizující stav, kvalitu, fungování, efektivnost škol, částí nebo celku vzdělávacího systému“ (Průcha, Walterová a Mareš, 2003).
Reflexe je, zjednodušeně řečeno, jakési osobní ohlédnutí za prožitým, za tím, co se odehrálo, a to s cílem poučit se z toho, co se nepovedlo, a pokusit se najít novou cestu, uvědomit si, co bylo úspěšné, a stavět na tom dál. Reflexe je příležitostí k dalšímu rozvoji a učení se. Reflexe samozřejmě souvisí se sebereflexí.
Sebereflexe je popisována jako „obecné zamýšlení se jedince nad sebou samým, nad svou osobností, ohlédnutí se zpět za svými činy, myšlenkami, postoji a city, rekapitulování určitého úseku vlastního života či vlastního chování a rozhodování v situacích, které jsou pro daného člověka významné. Cílem je zhodnotit sebe sama, rozhodnout, co a jak změnit, zvolit strategii pro budoucnost.“ (Průcha, Walterová a Mareš, 2003.)
Reflexe a sebereflexe podle našeho názoru přispívá k přemýšlení o vlastní práci, k učení se novým dovednostem a postupům, k hledáním možných dalších cest a k vzájemnému obohacování.
S reflexí velmi úzce souvisí dovednost poskytovat zpětnou vazbu, někdy se používá termín popisná zpětná vazba nebo cílená zpětná vazba (Reitmayerová a Broumová, 2015). Zpětná vazba od nás samých nebo od jiných lidí je důležitá pro učení a pro zlepšování podávaného výkonu. Zpětná vazba se může týkat výsledku určité činnosti i činnosti samotné (Whitmore, 2009, s. 135–137). Popisná zpětná vazba je „způsob, jak dát druhému člověku najevo, jaké pocity a myšlenky v nás samotných chování druhého vyvolalo. Zpětná vazba je způsob komunikace, který užíváme v případě, že druhému chceme sdělit, jak z našeho subjektivního pohledu vidíme jeho chování (přesněji řečeno: jak vidíme signály, které k nám vysílá).“ (Popisná zpětná vazba, kurz pro vedení oddílu Oikos 2012).