- Buďme co nejkonkrétnější – vycházejme z toho, co jsme opravdu viděli, nepopisujme svou interpretaci situace, konkrétně citujme. (Např. Všimla jsem si, že jsi ve třídě položil otázku a vždy jsi chvíli počkal, aby si žáci mohli rozmyslet odpověď. Viděl jsem, že když jsi položil otázku, na chvíli ses odmlčel.)
- Vyhněme se generalizacím – zevšeobecňování může skutečnost zjednodušovat, proto nepoužívejme sdělení typu: vždycky říkáš, nikdy nepřijdeš včas, pokaždé zapomeneš. Vhodnější je popsat konkrétní situaci, např.: Když jsi přišel na poslední schůzku pozdě, narušilo to můj další program. Snažme se vyhnout také zevšeobecňujícím hodnoticím výrazům typu: jsi křečovitý, působíš nervózně. Vhodnější formulace by byla: Na začátku prezentace jsi na mne působil křečovitě. Při zkoušení se mi zdálo, že jsi nervózní.
- Popisná zpětná vazba není hodnocení – pokusme se co nejobjektivněji popsat, co jsme viděli a co v nás daná situace vyvolala. Nehodnoťme, ale popisujme, co v nás ono chování a situace vyvolaly. Např. překvapilo mne, rozesmálo mne, nerozuměla jsem, já jsem už ztrácela pozornost apod.
- Místo „ale“ používejme „a“ – odporovací spojka ale může u posluchače vyvolat pocit ohrožení a negativní přijetí naší zpětné vazby.
Ty obrázky byly velmi inspirativní, ale kdyby jich bylo míň, děti by je víc využily.
Ty obrázky byly velmi inspirativní, a kdyby jich bylo méně, děti by je využily více. - Vyhněme se expresivním výrazům, ironii a jakékoli agresi – např. Ty si opravdu myslíš, že je to tak správně? Když jsi to napsal na tabuli, málem mne odvezli. To byla nejhorší hodina, jakou jsem kdy viděla.
Efektivně podávaná popisná zpětná vazba může napomoci pocitu bezpečí a důvěry mezi účastníky rozhovoru a může nabízet další pohledy na společně prožitou situaci. Zároveň může být vodítkem k vlastnímu reflektování jednání v budoucnosti.
V adaptačním období začínajícího učitele se můžeme setkat s hodnocením i reflexí. S oběma postupy se např. můžeme setkat při rozboru návštěvy v hodině. Objektivně lze kupříkladu hodnotit, zda učivo probírané v dané hodině odpovídá tematickému plánu či ŠVP, zda vyučovací hodina skončila se zvoněním, či nikoli, nebo je možné konstatovat, že na tabuli bylo napsáno slovo s pravopisnou chybou. Reflexí je např. to, zda pozorovatel porozuměl zadané otázce, či nikoli, popis pozorování, že žák v poslední lavici sledoval více mobilní telefon než práci spolužáků ve skupině nebo že času na vypracování testu bylo podle zkušeností pozorovatele málo a podobně. Závěry z pozorování jsou obsaženy zpravidla v následujících dokladech:
- doklady obsahující hodnocení (např. hospitační záznam konstatující, že vyučující vedl v hodině skupinovou práci a promítl znění pokynů pro samostatnou práci žáků, nebo výsledek ankety zaměřené na to, zda je podle mínění žáků hodina promyšlena);
- doklady obsahující reflexi – např. žákovskou reflexi spolupráce s učitelem (např. při přípravě na žákovu účast v soutěži);
- doklady obsahující sebereflexi, např. poznámky k videozáznamu z vyučovací hodiny, a dále i reflexi – subjektivní zhodnocení zhlédnuté kolegovy hodiny s náměty pro svou další práci.
Tyto doklady mohou být součástí profesního portfolia učitele.
Také uvádějící učitel může sám reflektovat svou vlastní práci se začínajícím učitelem (např.: „příště chci určitě udělat jinak…“, „jak by se to dalo udělat jinak?“) a také dostat popisnou zpětnou vazbu od začínajícího učitele (např.: „moc mi pomohlo, když ses mne po hodině zeptal, co se mi povedlo“). Na místě ale může být i popisná zpětná vazba ze strany vedení školy (všechny naplánované návštěvy v hodinách proběhly a vždy byla provedena reflexe hodiny).
Hodnocení i reflexe (popř. sebereflexe) se někdy může prolínat, ale jak již bylo řečeno, významnějším přínosem pro posílení motivace a chuti do práce a pro rozvoj profesních dovedností a osobní růst je reflexe.