Supervize je nástrojem profesního rozvoje. Původně vznikla v psychoterapeutickém prostředí a odtud se rozšířila především do sféry pomáhajících profesí (zdravotnictví, školství, sociální služby). Jedná se o podporu pracovníka nebo celé pracovní skupiny, která vede k vyšší spokojenosti pracovníka, poskytnutí zpětné vazby, a tím zvýšení úrovně a kvality práce. „Ve srovnání s řízením detailněji a hlouběji pracuje s osobní motivací všech zúčastněných, s jejich potřebami, fantaziemi, pocity i vzájemnými vztahy. Dává prostor tomu, s čím přicházejí pracovníci sami – zdola. Umožňuje tak objevení skrytých překážek a faktorů, které práci brzdí, i využití zdrojů, nápadů a potenciálů zúčastněných. Může přispívat k lepší motivaci pracovníků a ke zlepšení spolupráce na pracovišti, stejně tak jako k otevření problémů, o kterých se dosud nemluvilo.“6
V podobném duchu definuje supervizi také Matoušek (2008, s. 218), podle něho je supervize „kvalifikovaný dohled nad průběhem programu nebo projektu zaměřený na kvalitu činnosti pracovníků (profesionálů či dobrovolníků).“ 7
Český institut pro supervizi pod pojmem supervize rozumí bezpečnou, laskavou a obohacující zkušenost. Supervizor se nachází v roli průvodce, který pomáhá supervidovanému jedinci, týmu, skupině či organizaci vnímat a reflektovat vlastní práci a vztahy a nacházet nová řešení problematických situací. Cílem supervize je vyšší uspokojení z práce, zvýšení její kvality a efektivity a prevence profesního vyhoření (Český institut pro supervizi, 2006-a [online]).
Koláčková definuje supervizi takto: „Supervize je celoživotní forma učení, zaměřená na rozvoj profesionálních dovedností a kompetencí supervidovaných, při níž je kladen důraz na aktivaci jejich vlastního potenciálu v bezpečném a tvořivém prostředí. Z institucionálního hlediska je supervize profesionálním postupem pozorování, reflexe profesní praxe i postgraduálního vzdělávání.“ (Koláčková in Matoušek a kol., 2003, s. 349.)
„Cílem supervize není kontrola ani pouhé předávání rad, informací nebo konzultace nad případem či přikazování, jak dál postupovat a jaké zvolit metody. Supervize je zacílena na odborný i osobní rozvoj pracovníků. Jde o specifickou metodu učení v bezpečném prostředí důvěry, která se zaměřuje na podporu pracovníka, vyjasnění případu, vyhodnocení dosavadních postupů a metod, stanovení dalších strategií, odhalení neuvědomovaných souvislostí, pocitů a emocí, jež mohou ovlivňovat práci s klientem.“
V rámci adaptačního období je supervize vhodným nástrojem pro profesní rozvoj začínajícího učitele, pro jeho osobnostní růst, pro získání jistoty a sebevědomí, pro pocit, že není na své profesní problémy sám (v případě individuální supervize) a jeho včlenění do pracovního týmu (v případě skupinové supervize). Pokud supervizor provádí supervizi správně a podle pravidel, je tedy spíše jen laskavým průvodcem a empatickým pozorovatelem, může napomoci k odstranění prvotních obav a strachů začínajícího učitele z profesního selhání ve vyučovacím procesu. Dobrý supervizor dokáže bez zbytečného poučování a podávání zaručených rad otevřít v začínajícím učiteli jeho profesní i lidský potenciál a umožňuje mu jej využít.
Jedním z podceňovaných úskalí supervize je pocit ohrožení a nebezpečí, který může vzniknout v začínajícím učiteli vinou toho, že s učitelem nikdo cíle a smysl supervize předem nekonzultoval, nebylo zajištěno bezpečné prostředí a nebyl navázán ani vztah důvěry mezi supervizorem a začínajícím učitelem.
Aby supervize mohla plnit svou funkci, je bezpodmínečně nutné toto vše zajistit. Vhodným prostředkem k tomu je úvodní rozhovor, v němž lze nejen vysvětlit smysl a cíle supervize, ale zároveň i nastavit základní pravidla supervize, jako je bezpečný prostor, otevřenost, diskrétnost, možnost zdržet se komentáře apod. Je nutné, aby se na tvorbě pravidel podílely obě strany. Je dobré mít tato sestavená pravidla zaznamenána v písemné podobě. V případě potřeby je pak možné se na ně odvolat.