Před více než třiceti lety byl pojem kouč termínem obvyklým spíše ve sportovním prostředí. Tehdy ohromil svou knihou tenisový odborník a učitel Timothey Gallwey, který napsal: „koučování uvolňuje potenciál člověka a umožňuje mu tak maximalizovat jeho výkon. Koučování spíše, než by něčemu učilo, pomáhá učit se.“
V tehdejší době nebyl zcela pochopen, neboť se zaměřoval především na to, co se odehrává v těle i v mysli hráče. Tvrdil, že pokud kouč pomůže odstranit vnitřní překážky, které sportovci brání podat dobrý výkon, může se hráč výrazně zlepšit, aniž by kouč měnil technickou stránku hry.
Nyní v 21. století se koučování stalo metodou užívanou k rozvoji osobnosti. Maren Fischer říká, že „koučování je kombinace individuálního poradenství, osobní zpětné vazby a prakticky orientovaného tréninku; účelem je dosahování profesního a osobnostního rozvoje.“
Co tedy vlastně je koučování a co je jeho podstatou? Whitmore píše, že „koučování se nezaměřuje na chyby, které se staly, ale na příležitosti, které přijdou.“ Cílem kouče by mělo být zaměřit se na skutečnou realitu, její vnímání, a na základě toho posilovat odpovědnost a sebedůvěru koučovaného. To znamená, že manažer má nabízet podporu, nikoli přikazovat.